Jedna paušální daň – zajímavý koncept plný otazníků

Hospodářská komora představila minulý týden svůj návrh tzv. Jedné paušální daně. Diskutovala jej v rámci kulatého stolu za účasti předních českých odborníků a ekonomických expertů parlamentních stran.

Jedna paušální daň by podle Hospodářské komory měla umožnit osobám samostatně výdělečně činným (OSVČ) zaplatit současně jak daň z příjmu fyzických osob formou pevně stanovené částky, tak současně odvést v této částce povinné pojistné na veřejné zdravotní a sociální pojištění. Podnikatel by tak nemusel podávat tři různé formuláře a komunikovat se třemi institucemi, ale vše by bylo placeno formou jedné částky na jeden účet. Je to bezesporu zajímavá idea založená na principu jednoho inkasního místa, tedy zjednodušení daňového systému, správy daní a pojistného, což současná vládní koalice pod vedením ČSSD podporuje.

Hospodářská komora se pustila do debaty o něčem, co zavádí minimální daň pro OSVČ a zároveň znovuotevřela debatu o zavedení institutu tzv. Jednoho inkasního místa. Vzhledem k tomu, že se dosavadní disputace vedly jen nad teoretickou myšlenkou zavedení této jedné paušální daně a schází detailnější analýza dopadů, vznáší se zatím nad tímto návrhem příliš mnoho otazníků.

Zásadní úskalí vidím především v tom, že Jedna paušální daň by se týkala přibližně 670 000 živnostníků, z nichž dle dostupných statistik dnes většina žádnou daň neplatí. Na druhou stranu zavedení alespoň minimální daně pro tuto skupinu by mohlo přinést více proporcí do poměrového odvodu mezi OSVČ a zaměstnanci.

Dle návrhu Hospodářské komory by byl systém nastaven tak, aby se částka, kterou má živnostník pevně stanovenou k zaplacení, odstupňovala dle jeho obratu. Institut tzv. výdajových paušálů (tento koncept vychází z fikce, že uznatelné náklady tvoří určité procento příjmů) je však využitelný i dnes. Z praxe i statistik je zřejmé, že pokud OSVČ tento institut využívá, tak na té nejnižší úrovni. Obdobné by to tedy zřejmě bylo i v případě odstupňování úrovní jedné paušální daně pro různé skupiny.

Největší problém, při současném pojetí důchodového a zdravotního systému v ČR, vidím v tom, že tato daň by v sobě pokrývala jak daň z příjmu, tak povinné odvody do sociálního a zdravotního systému. Za současného stavu lze těžko odvodit, kolik by ze zaplacené částky OSVČ odvedla na budoucí vyměření starobního důchodu, což by si asi současně vyžádalo zavedení formátu jakéhosi fiktivního základu odvedeného z této daně.

Otázkou je také, zda by paušalizace byla volitelná, nebo povinná. Pokud by byla volitelná jako dnes, kdy si podnikatel může zvolit formu placení výdajových paušálů, nebo vedení účetnictví a uznávání daňových úlev např. na děti, je důležité, aby se do tohoto systému opět „nevlamovaly” nejrůznější formy úlev. Živnostník by si v případě dobrovolnosti jednoduše vybral mezi jednou paušální daní a nevyužívání institutů daňových úlev, a mezi vedením účetnictví a využívání daňových slev. Pokud by byl tento systém zkomplikován nejrůznějšími výjimkami, pak zjednodušení formou tohoto institutu by ztratilo smysl.

Česká republika nyní zažívá období hospodářského růstu, je tedy ta správná doba bavit se o nejrůznějších formách změn zdanění. Vítám, že Hospodářská komora přišla se svým pojetím jedné formy daňové změny. Zatím však stojí tento nápad na vratkých nohou a bude potřeba jej více propracovat, aby otázky, které sebou přináší, našly odpovědi.