Lákejme cizí investory pobídkami, ale musí garantovat, kolik budou lidem platit

Dlouhá léta dělala Českou republiku přitažlivou pro zahraniční investory především výhoda nízkých domácích nákladů založená na nízkých mzdách. V dřevních dobách transformační ekonomiky se totiž věřilo, že levná pracovní síla bude primárně oním hnacím motorem pro restart ekonomiky na kapitalistických základech.

Faktem je, že porevoluční Československo a pak i Česká republika byla nejen nepřipravena na důsledky vstupu přímých zahraničních investic, ale také nedokázala zahraničním podnikatelům vytvářet příznivé podnikatelské prostředí. Teprve po dokončení první privatizační fáze a hlavně po přesunu vládní politiky k aktivní politice podpory přímých zahraničních investic se karta začala obracet. Zásadní zlom nastal v době, kdy přechodná úřednická vláda premiéra Tošovského zavedla investiční pobídky, a s časovým zpožděním začal do České republiky přitékat zahraniční kapitál. V nezměněné podobě vydržela pobídková politika levné práce prakticky až dodnes, stejně tak jako mnohdy nepotřebné daňové úlevy pro investory.

Zatímco svět se měnil, my jsme v oblasti podpory pobídkových investic přestali být ambiciózní a přešlapovali jsme na místě. Tato politika vedla k přeměně českého hospodářství na ekonomiku výroby meziproduktů. Specifičtěji řečeno, české hospodářství zmutovalo na ekonomiku levné práce a nízkých mezd spojenou s vysokým odlivem vyprodukovaného kapitálu do zahraničí.

Od diktátu levné práce k výrobám s vyšší přidanou hodnotou

Nyní se však nacházíme v období, kdy je před námi důležité rozhodnutí. Buď změníme směr hospodářské politiky, anebo se spokojíme s tím, že navždy budeme pro svět jen takovou levnější „montovnou“. Pokud chceme v tomto směru něco aktivně udělat, měli bychom přestat v nesystémové podpoře kdejaké investice a spíše přemýšlet o strukturální změně, která by konečně vedla k systémové subvenci technologických investic s vyšší přidanou hodnotou. Zapracovat bychom měli například i na efektivnější podpoře daňových úlev v oblasti výzkumu a vývoje. Je paradoxem, že tuto podporu u nás ve větší míře na místo výrobních podniků využívají například bankovní instituce, které si pod záminkou vývoje softwaru, ještě více snižují svoji daňovou povinnost a následně vydělaný kapitál odlijí za hranice republiky. Takhle jsme si tu pomoc výzkumu a vývoje asi nepředstavovali…

Další oblastí musí být zásadní změna podpory zpracovatelského průmyslu prostřednictvím investiční pobídek. Systém, který dobře sloužil v devadesátých letech, dnes již neplní kýžený efekt. Působí spíše jako jakýsi urychlovač návratnosti investice podnikům, které by díky konkurenčnímu boji v naší ekonomice i bez existence pobídkového impulzu stejně investovaly. V diskuzi o jejich úpravě se však rýsuje velice zajímavý koncept. Spočívá v navázání vstupní podmínky pro poskytnutí pobídky na stanovenou minimální výši vyplacených mezd zaměstnanců.

Zjednodušeně řečeno, pokud by měl investor zájem získat pro svou investici od státu pobídku, musí se zavázat, že mzda, kterou bude v podniku vyplácet zaměstnancům, neklesne pod určenou úroveň. Hranice může být například odvozena od průměrné mzdy v kraji, či v daném odvětví. To by mělo přispět v omezení podpory investic levné práce a pomoci v našem odrazu od zemí s nejnižší cenou práce v EU. Podpora by měla být cílená v souladu s hospodářskou politikou směřování země. Je totiž načase posunout nás od diktátu levné práce k výrobám s vyšší přidanou hodnotou, kde se lidem vyplatí pracovat.

Michal Pícl, vedoucí odboru analýz Úřadu vlády a ekonomický expert ČSSD

Zdroj: iHned.cz, 23. 06. 2017